Německý špic malý (Deutscher spitz - Kleinspitz, German Spitz - Miniature Spitz)

Špic je jedním z nejstarších dodnes chovaných plemen psů. Archeologické nálezy zbytků koster původních špicovitých psů na území Švýcarska a Německa jsou datovány do doby před pěti tisíci lety. Tito psi byli nazvání psy rašelinnými. Vyobrazení špiců na různých hliněných a keramických nádobách ukazují, že tito pejsci odpradávna žili uprostřed lidských společností. Špicovití psi byli jedni z nejrozšířenějších po celé Evropě. Bylo to díky jejich odolnosti, statečnosti a hlavně všestrannosti. Na nákladních povozech hlídali přepravované zboží, strážili i stavení a vinice, chytali myši ve stájích a byli využíváni i jako psi pastevečtí. U nás spadá počátek čistokrevného chovu špiců do 60. let. Nejdříve se chovali bílí jedinci střední velikosti, později byli dovezeni také špicové dalších barev a velikostí. K výraznému oživení krve došlo po roce 1989, kdy bylo dovezeno několik kvalitních jedinců. Úroveň našeho dnešního chovu je srovnatelná s úrovní evropskou.

Vzhled
Špic je středně silným psem kvadratického rámce těla. Jeho srst je bohatá, obzvláště na krku a na ocase, a odstává od těla. Hlava je podobná lišce, má bystré oči a malé blízko u sebe stojící uši. Německý špic je zřejmě pes s největším počtem barevných a velikostních variet. Standard uvádí 13 barevných variet. Od sněhobílé, celočerné přes čokoládově hnědou, zářivě oranžovou a vlkošedou k dalším, jako je krémová, creme-sable (krémová s černým nádechem), orange-sable, black and tan (černá s tříslovými znaky) a strakatá. Velcí špicové se chovají většinou jen bílí a černí, standard uvádí i zbarvení hnědé. Vlčí špicové jsou vlkošedí.

Špicí povaha

Typický špic je mile temperamentní a to až do nejvyššího věku (dožívá se 15 i více let, výjimkou nejsou sedmnáctiletí senioři). Je stále ochotný si hrát, mazlit se a samozřejmě také hlídat. Uštěkanost je snad jediná vlastnost, která by mohla případným zájemcům o štěňátko vadit. Ovšem popravdě řečeno, setkala jsem se už mnohokrát se značně uštěkanějšími psy bez ohledu na plemeno. Ostatně většina lidí si špice pořizuje s plným vědomím této jeho vlastnosti, mnohdy si ji dokonce cení, protože chtějí temperamentního mazlíka i ostražitého hlídače v jednom. Špic se samozřejmě dá, stejně jako jakýkoliv jiný pes, vychovat a když už se nepodaří štěkání odnaučit, tak alespoň omezit na jedno štěknutí. Na každého návštěvníka však špic vždy upozorní, protože mu neujde sebemenší šustnutí. Velcí a vlčí špicové jsou všeobecně povahově klidnější než menší rázy. Totéž se týká i pomeranianů, kteří byli šlechtěni vyloženě jako společenští a příjemní dámští psíci a jejich hlídací pudy byly cíleně eliminovány. To je také další vlastnost, která z něj dělá v podstatě jiné plemeno.

S dětmi, ostatními psy a domácími zvířaty vychází špic dobře, nikdy neublíží (i když je s radostí prožene). Říká se že neloví, ale najdou se i špicánkové, kteří si rádi chytnou myšku. Přestože je u špice lovecký pud maximálně potlačen, stále je to jen pes, to znamená se vším všudy, se všemi reflexy a instinkty.

Díky husté srsti je velmi otužilý, ale přesto není vhodné nechávat ho bydlet mimo dům. Špic vyžaduje vaši přítomnost a pozornost a nejlépe je mu když ne přímo ve vaší posteli, tak alespoň v pelíšku, ze kterého má vše pěkně pod dozorem.

Nejlépe jeho povahu vystihuje tato citace standardu: "Německý špic je stále ostražitý, živý a mimořádně fixovaný na svého majitele. Je velmi učenlivý a lehce vychovatelný. Jeho nedůvěřivost k cizím lidem a absence loveckého pudu ho činí ideálním hlídačem pro dům a dvůr. Není ani bázlivý ani agresivní. Odolnost vůči počasí, pevná stavba těla a dlouhověkost jsou jeho nejznamenitějšími vlastnostmi."

Zdraví

Špice, zejména ty nejmenší, trápí stejně jako další miniaturizované psíky luxace čéšek. Jde o dědičné onemocnění a proto KCHŠ konečně zavedl preventivní opatření v podobě sledování výskytu luxace na bonitacích. Selekce postižených zvířat se zatím neprovádí, ale doufejme, že je jen otázkou času, kdy bude toto vyšetření povinné. Těžký pozitivní nález by měl psa bezpodmínečně vyřadit z chovu, což platí dvojnásob v dnešní době, kdy je všeobecně velký tlak na ozdravení chovu psů. Zájemce by proto měl při výběru štěňátka bez rozpaků požadovat i vyšetření obou rodičů na luxaci patel. Tento problém rozhodně nedoporučuji podceňovat; nikdo přece nechce mít doma kulhajícího pejska!

Jinak patří špicové mezi nejzdravější plemena, jsou velmi životaschopní a ani ti nejmenší netrpí degeneračními vlivy miniaturizace. Občas se ale vyskytne větší množství zubního kamene, u trpasličích špiců je také časté (ale tolerované) chybění několika premolárů. Snaha o zmenšování špiců vedla také k občasnému výskytu otevřených fontanel, které jsou dnes vadou vyřazující psa z chovu. U vlčích a velkých špiců není od věci preventivní vyšetření DKK. V zahraničí se běžně vyžaduje také vyšetření oční sítnice (onemocnění PRA), případně srdce.